Přeskočit na obsah
Domů » Příběh adoptivní rodiny JVN

Příběh adoptivní rodiny JVN

Ten  den se mi nevstávalo dobře. A teď tu stojím … u auta, držím vodítko a obojek. Dívám se na nebe, padá sníh, nepadal už týdny. Je 29. února 2016. Sníh taje, když se dotkne rozpálěných tváří a splyne se slzami, které mi utíkají z očí jako vězni z cel při vzpouře. Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale už tady něco začalo.

Nejdelší měsíc mého života, co pamatuju. Tolik se toho změnilo. A pak přišla kolem konce března sms od manžela z cest. „Lásko, nenapíšeš té paní z Jezevčíků v nouzi, jestli by tam pro nás nebyla nějaká fenečka?“

JVN jsem sledovala už roky, s Peťkou jsme si vyměňovaly veřejné komentáře, ale soukromě jsme spolu příliš nekomunikovaly. Na stránkách JVN jsem viděla, že postup pro adopci je přes dotazník. Vyplnila jsem ho a zaslala na jejich email. Nervozní jsem nemohla počkat, tak jsem Peťce napsala i zprávu na FB, jen pro info, že jsem zaslala dotazník a že bych si přála holčičku 3-6 let, že nám naprosto nesejde na tom, jestli bude standart, trpaslík nebo fialová se zelenými puntíky. Odešla jsem od mobilu na 15min, abych se uklidnila, přišla jsem si jako ve snu. A pak se ozvalo PING! Neočekávala jsem, že se Peťka tehdy v péči s 20-30 pejsky ihned pustí do pročítání. A přišla zpráva…

„Mám tu fenečku…“ S obavami, že se mi nebude líbit mi poslala fotku a moje srdce se rozbilo na tisíce kousků, a já věděla, že dávat ji dopořádku bude makačka, ale věděla jsem, že to zvládnem. Spravit tuhle bytůstku znamenalo spravit i sebe, svoje rozbité srdce a nepřestávat. To bylo někdy na konci března, 28. nebo 29.

Najednou je 1.4. pátek. Od ranních hodin (chápej 3:20) jsem nemohla spát. Noc z pátka na sobotu jsem už oči nebyla schopná zavřít na déle než mrknutí. Je to tady, je 8 hodin ráno. Sedáme do auta. Směr Praha – Křenice. Před vrátky dřevěnného plotu, který skrýval tu nejroztomilejší stavbičku a překrásně zelenou zahradu, jsem napsala roztřesenými prsty sms „Jsme tady“. Přišla Peťka, ta energie a to velké srdce JVN, to je ona! Pustila nás opatrně mezi pětici největších zvědavců. Ti začali štěkat a výskat, najednou jich nebylo 5, ale 25. Pár koleček nám přejelo boty. Sehnula jsem se, abych je pohlaďkala. A tehdy se mi přes koleno do náruče vecpala kostlivěnka, uši a nosánek olisalý, na žebra bych mohla hrát… tiskla se ke mě a ty její oči. Ty oči. Údiv současný a útrapy minulé. To byla ona, naše Bětuška (po nějaké době, jsme jí začali doma říkat Bebiánka, Bebe, Bebůja). S manželem jsme si vyměnili pohledy, po dlouhé dlouhé době smutku, tak šťastné.

Než jsme stihli pozdravit všechny svěřence – legendární Fanynka, Kerrynka, Štefánek a Borisek A MNOHO DALŠÍCH – už se podávala káva, na konferenčním stolku v obývacím salónku už byla ready adopční smlouva. Peťka usedá, zvědavé oči, překvapení a troufnu si říct, i trochu procesování, protože vy, kdo sledujete JVN a znáte i mě ze setkáních, pak víte, že jsme sice sestry, ale sestry den a noc.

A tady se to nějak zvrhlo. Spadli jsme do toho já i manžel. JVN je naše rodina. JVN je denní chléb. JVN je v nás. Bdíme, spíme, pracujeme a stejně je vždy to téma večer jasné – JVN. Setkání Praha, setkání Olomouc – Krásná Morava poprvé a podruhé, setkání Chata pod Věží Radíkov jednou, dvakrát, třikrát, letos to bylo už čtyřikrát, to jsem moderovala Psí den po páté.

A nejezdí se mnou ta kostlivěnka, kdepak, tu vzal čas. Vzal ji už dávno předávno, před 6 lety. Dnes je to dokonalá standartka dlouhosrstá, červená s černou příměsí. Uši dlouhé až na zem, vlajku na ocase a jak s oblibou říkáme, je to hrudníkářka, skorem jím šoupe po zemi! Dokonalý vůdce a oddaná pečovatelka. Komplimenty od chovatelů přijímám s velkou pýchou. Ale mnohem raději je dostávám od jiných záchranářů a dobrovolníků. „To je ta, co se bála vlastního stínu?!“ JO, to je ona, ale ta žije v minulosti. Teď a tady žije bouchač Bebe, velká vedoucí!

 

Oficiálně jsem se dobrovolnicí nebo členem nikdy sama nenazývala. My jsme prostě rodina, každý z nás je jiný, ale láska ke psům nás prostě spojila tak, jak se to mnohdy nevidí. Peťka a Jiřík, Hanka s dětmi, veterinářka Zuzka a spol. jsou naše rodina. A když se ty naše rodiny tak semkly, nebojím se říct, že jsme taková velká adoptivní rodina!

Závěrem dodám jen, že momentálně je v péči JVN cca 60 pejsků, každý jiný a každý svůj. Přes 20 z toho jsou pyžamáci, naši ochrnutí veselí darebáci na kolečkách. Naše stránky, účet a samotná podstata JVN jsou plně transparentní.

 

Všem, kdo pomáhá a podporuje děkuje

Sany z JVN

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.